1. kapitola

Co je to vlastně večer? Souhra několika barev na obloze? Několik hvězd, bez kterých bychom se obešli? Kdo ví... Svět je jedna veliká záhada, můžu říct, že jediné co víme je to, že tu jsme, a že jsme se tu nějak objevili. Nejhorší snad na tom je, že člověk se dozvídá věci, které by se dozvědět neměl. Co myslíte, dokáže Herieta objevit záhadné tajemství, nebo si své informace schová ve své duši? Ale proč vlastně předbíhám? Ještě ani nevíte, co se vlastně stalo.

Herieta byla normální středoškolačka. Myslela jen na zábavu, učení, rodinu, ale rozhodně by nikdy nepomyslela na to co se jí přihodí.  Jednoho dne však přišla domů, a její svět se obrátil naruby.... Její matka, vzdělaná žena, právnička, zrovna myla nádobí. Herieta cítila napjatou atmosféru, a tak se zeptala matky, zda se něco nestalo. Ona jí jen odpověděla jedním slovem, a to slovo bylo nic. "Nic" se však nedělo. Co Herietě jiného zbývalo? Nechala to být. To bylo v její povaze- nechávat věci být. Neměla ráda hádky, a nerada se pletla do cizích věcí. Avšak u večeře si uvědomila, že to není cizí věc. Je to věc její mámy, a bylo 100% jasné, že se něco děje. Proto se jí zeptala ještě jednou. Tentokrát jí nic neodpověděla. Jen tam tak seděla, a nejspíš si říkala, co má říct aby to už skončilo. Neskončilo to. Dcera jí začala vyslýchat. Nesnesla pomyšlení, že by jí matka mohla něco utajovat. Marry na ní začala křičet, ať toho nechá, že nemá náladu na výslech. Nebylo z toho nic. Herieta se nic nedozvěděla, a její matka byla na dně.

Druhý den se to opakovalo. Tentokrát, se však Herieta dočkala odpovědi. „ Herieto, řeknu ti to, ale později." To bylo vše, co slyšela. Co měla dělat? Nenáviděla utajování, ale na druhou stranu nesnášela hádky. Nechtěla, aby na ní máma křičela.

Třetí den měla Herieta narozeniny! Patnáct let, to se musí oslavit. Ráno dostala snídani do postele, a Marry se jí omluvila za to utajování. Je zajímavé, že Herieta dočista zapomněla, že jí měla máma něco říct. Asi byla nadšená z narozenin. Kdo by nebyl nadšený z narozenin? 

Ve škole se jí vše dařilo. Pořád se hlásila, a jakoby kouzlem znala na vše odpověď.  Byla šťastná, ale její máma až tak šťastná nebyla.

Odpoledne přišla k Marry její matka. Samozřejmě jí ihned nabídla šálek čaje se sušenkami. Marry byla nervozní, bála se, že se jí její maminka zeptá na TU věc. A samozřejmě to přišlo....

„ Doufám, že jsi jí to už řekla?" zeptala se rázným tonem. „ Ještě ne.. Opravdu jí to musím říkat takhle brzy?" odpověděla vyhýbavě.

„ Žertuješ? Ty nevíš co se stane když jí to neřekneš? Mohlo by se jí něco stát! Buď jí to řekneš ty, nebo jí to řeknu já!" „Mami, prosím neříkej jí to, bojím se, že mě bude nenávidět. Prosím, já ji ochráním. Dnes jí dám ten amulet, nemůže se jí nic stát."

„Dobře, ale budeš jí to muset říct! Doufám že to víš.. Proč by tě měla nenávidět??" „ Vždyť víš.. Neřekla jsem jí to takovou dobu... Bude mě nenávidět! Moc tě prosím, neříkej jí to."  „ Dobře, neřeknu jí to." „ Co mi nemáte říct?" Zeptala se... Herieta.